Jak jsme zmateni rozumem
O iluzích, produkovaných egem,
cenzorech mozku, omylech předků,
vědců a rodičů, o alikvotech,
zpívajících buňkách a vesmíru
a o vše pronikajícím vědomí
Svět je mája, iluze
Nevidíme svět, ale jen to, co nám mysl promítá na
monitor mozku (o dvě desetiny vteřiny
zpomaleně). Mozek se navíc, aby ušetřil energii,
dokonale naučí nějakou činnost, a nerad se ji
později odnaučuje. Donedávna jsme věřili tomu,
že nám věkem odumírají neurony, dnes víme, že
ty neustále vznikají… je-li potřeba. Až na
osvícené a šamany žijeme v osobním matrixu v
matrixech společenských. Potřebujeme proto
jako sůl nějakou tu trhlinu v realitě…
Naše civilizace se může zachránit jen nějakým
novým způsobem, jak být člověkem. Robert
Godet
Mozek je podvodník, a nutí nás vidět, jak chce on.
B. Edwardsová
Mozková kůra každému z nás vytváří jí upravenou
verzi viditelného světa, která se dynamicky
přetváří tak, aby vyhovovala záměrům
pozorovatele. Výhradně na vědomé úrovni se
tak věda redukuje na směs hry a rituálu, v níž
figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá
vznešenost a svéhlavá naivita. Robert Pollack
Mozek je cenzor
Abychom přežili, a lovec mamutů se
nezbláznil štěstím při pohledu na odlesk
duhy v ranní rose na trávě, mozek sice
vnímá téměř vše, ale neustále tyto vjemy
cenzuruje: jsme si vědomi jen toho, co (on
uzná, že) je pro nás v tuto chvíli to
nejdůležitější. Například (vědomě) slyšíme
jen asi deset procent toho, co registrují
naše uši a sluchová centra.
Vidíme co chceme vidět
D. Simmons z Harvardské univerzity doložil problém s
naším vnímáním reality jednoduchým pokusem s
jednominutovým videem, na kterém hrála dvě družstva,
jedno v bílých, druhé v černých dresech, košíkovou.
Úkolem diváků bylo při sledování videa počítat přihrávky
bílého týmu. Po 35 vteřinách na scénu ve filmu vstoupila
gorila, které běhala mezi hráči a bušila se do prsou.
Zdálo by se, že něco tak nápadného, jako je gorila mezi
basketbalisty, neunikne pozornosti nikoho. Po
vyhodnocení pokusu se ale ukázalo, že asi polovina
diváků si gorily vůbec nevšimla. Skeptici pochybovali a
zorganizovali promítání tohoto videa mezi 10 000 jinými
studenty, ale výsledky byly stejné.
Ukazovátko
Malé děti do určitého věku neumějí lhát. Když na
něco v rámci testu, který zkouší,jestli a za jakou
odměnu by zalhali, ukazují prstem, nezalžou a
nezalžou. Jenže psychologové dali dětem do
ruky ukazovátko, a vida, i ty velmi malé a jinak
prokazatelně lži zcela neschopné děti klidně
lhaly.
Máme emoční brzdy na jediné zbraně, které nám
evoluce dala: nehty. S ukazovátkem luku, pušky,
děla, moci (bankovního konta nebo davu či
médií), a v davu (jsme naprogramováni na život
v tlupě o 60 členech) nemáme kontrolu nad
svými pudy.
Náš mozek se nefláká ani když spíme, tvrdí vědci. Probírá
se informacemi, které přes den získal. Nakolik jsou
smysluplné, závisí do velké míry na nás. Ale nakolik jsou
důležité, závisí na tom, co nás v nejbližší budoucnosti čeká
(jinými slovy, jak jsme zvolili a pak si zvykli vnímat svět:
kladně nebo záporně). První volba je ovšem, jak naznačují
výzkumy, extrémně a životně důležitá. Jak zvolíme
napoprvé, tak už budeme volit neustále, a tím (pozitivním,
usměvavým) směrem se budeme vyvíjet. Vědci tvrdí, že pro
„spící“ mozek je to důležité kritérium jeho selekce nových
poznatků na ty, které uloží, a ty, jež vymaže. Jinými slovy,
mozek nám pak ve spánku upevní ty informace, kterými
jsme ho nakrmili: když nás zajímá bulvár, bude považovat
za důležité, který známý herec/herečka co, kdy a s kým...
nebo v jakých šatech... Čím intenzivnější emoce cítíme, tím
hlouběji se poznatky zakotví.
Mozek „roste“ s tím, co dělá nejčastěji. My ale
trénujeme problémy: jsme pak stažení,
nefungujeme optimálně. A programujeme se
negativně jen tím, že používáme negativní
pojmy: mám s tím problém. Chválíme slovy
„nebylo to špatné“. Mozek a tělo ale poslechnou
a při každém „problému“ produkují adrenalin (a
tělo se stáhne při očekávání problému)
Ukázalo se, že při pravidelné meditaci se mozek
přeorientovává z bojového a stresového
zaměření spíše na akceptaci. Takový člověk pak
hýří nadšením, snadněji se uklidňuje a (případně
i s menším platem) je šťastnější.
II. Příčiny současného stavu
západního myšlení: negativní
orientace na utrpení a „problém“
Pohrdavý pohled na sebe sama, na svět a na
budoucnost jsou základními rysy západního
člověka v depresi: „Jsem naprosto k ničemu.
Svět je nepřátelské místo. Má minulost je
tragédie, budoucnost je beznadějná.“
Lidé v depresi vyvozují ze situací nelogické závěry
a ty potom vedou ke zkreslení reality, což se
projevuje zdůrazňováním negačních zkušeností
a trivializací nebo neutralizací těch pozitivních.
Aaron Beck
Každý – dokonce i ten nejposlednější a
nejnešťastnější – příslušník lidské rasy v sobě
nosí celý kosmos a má možnost si na něj
sáhnout, zapojit se do něj… Právě toto „sáhnutí
si“ duši uklidní.
Zatímco Západ uvízl u jediného stavu mysli a
změněné stavy vědomí stále opomíjí, Erika
Bourgignonová při průzkumu, prováděném mezi
488 společenstvími ze všech částí světa zjistila,
že 437 z nich využívá jednu nebo více kulturních
forem změněného stavu vědomí, které jsou
téměř bez výjimky považovány za posvátné
stavy. Ede Freczka
Kde se bere zlo?
Zatímco počítače, mobilní telefony a dokonce i
automobily vyrábíme v podmínkách přísné
čistoty, porodnice a školy jsou továrnami na
poškozené výrobky. Hrubě řečeno – neviditelně,
leč celoživotně poškození devianti pak
špinavými mozky vymýšlejí a páchají špinavosti.
Již mnoho let je známo, že převažující množství
kriminálních činů páchá velmi malé procento
stále stejných lidí. A že naprostá většina z nich
byla nechtěná, nebo traumaticky porozena,
nebo odložena do kojeneckých ústavů. Vždyť i
diktátoři všech doby byli v dětství týráni.
Fréderic Leboyer: Těžko je možné si
představit děsivější vstup do života než
ten, který porodnictví vymyslelo několika
posledním generacím.
Peter Fedor-Freybergh: Kdybychom
dokázali zařídit, aby se děti rodily chtěné a
v prostředí dostatku a lásky (a
vychovávané pochvalami, ne tresty, pozn.
aut.), za tři generace by svět neznal agresi
a násilí.
Práce předních prenatálních psychologů (a
neurovědců), jako jsou Michel Odent, Peter
Fedor-Freybergh, Thomas Verny, Frederic
Leboyer, ale i Konrad Lorenz a u nás třeba
František Koukolík, však jednoznačně potvrzují,
že už víme, proč existuje agrese (a z ní
vyplývající všelijaké krize a války). I ekologické
ohrožení planety se dá popisovat z
nejrůznějších pozic (viz třeba James Lovelock),
ale nejpádněji poukázal na skutečné a
individuální příčiny agrese a válek právě FedorFreybergh: „Děloha je prvním ekologickým
prostředím každého člověka. Jak se k němu
chováme, když je ještě v děloze, tak se on bude
k sobě a přírodě chovat, až dospěje.“
V prvních vteřinách a minutách života mozek
většiny z nás, kteří jsme přišli na svět při
medikalizovaném porodu, zjistil, že svět je
studené, oslepující, hlučné, nepřátelské a život
ohrožující místo - a podle toho se zařídil.
Ukazuje se, píše Robert Pollack, že „v mozku
těch nejmenších dětí je úschovna nevědomých
vzpomínek shromážděných v době, kdy jejich
vědomí nebylo než změtí ruchů a šumů.
Výsledkem je hluboký pocit strachu a zlosti. Na
těchto základních emocích se pak dále budují ty
stále složitější.
Milé ženy, rodit děti znamená tvořit budoucnost. Rození je
nejen fyziologickou, ale i duchovní, a jistém smyslu
právě buddhistickou záležitostí. Z vás, ale i z vašich
partnerů, a samozřejmě poněkud dříve a snadněji i
z vašich přirozeně (a nejlépe orgasmicky) porozených
dětí, se mohou stát buddhové budoucnosti.
Současné důsledky:
život v matrixu
Stát se chová jako některé náboženskopsychologické sekty, které na svých členech
provádějí takzvaný "clearing", tedy očišťování,
kdy se vyznávají ze všeho, co je ze strany sekty
definováno jako "špatné". Takto zcela
zvnějšněni, ztrácí vlastní jedinečnost a podřizují
se cílům sekty. Dobrovolně jí odevzdají svůj
život, zájmy, čas, a hlavně majetek a peníze.
Skutečné vnitřní přeměny k samostatné
osobnosti tímto způsobem ale dosáhnout nejde.
Ladislav Henek
III. Buddhismus (duchovnost)
jako řešení
Buddhovy čtyři pravdy o utrpení, a hlavně jeden ze
nejposvátnějších slibů každého buddhistického
mnicha (zbavit všechny živé bytosti utrpení)
provázel, přinejmenším mezi buddhisty, poslední
dvě a půl tisíciletí známou historii lidstva. Jenže
s tolika válkami a neustálými boji to, zvláště
v dnešním světě, vypadá naivně a nesplnitelně,
jako z říše mýtů: zbavit utrpení? Každý přece
zažívá utrpení, a bez utrpení si život kohokoliv
nedokáží představit ani ti nejslavnější umělci,
pro které je utrpení základem tvorby, zvláště pak
ti, kteří vyrostli v křesťanském světě, jehož
základním logem je trpící ukřižovaný. Jenže co
kdyby to šlo? Zbavit lidi utrpení?
Buddha byl první, kdo dokázal „jen“ usilovnou
meditací překonat programy svého mozku (2600
let před západní medicínou sám na sobě objevil
neuroplasticitu, tedy schopnost mozku měnit se
podle typu dlouhodobé činnosti) a změnit
způsob, jakým jeho mozek reagoval na běžné
každodenní podněty). A zjistil, že lze
přeprogramovat způsob, jakým člověk vnímá
utrpení (a jeho mozek automaticky „trénuje“
utrpení tak, že nakonec takový nešťastník nezná
nic jiného než utrpení a je mu v něm vlastně
docela dobře). Tato změna postojů pak následně
může změnit i ekonomiku…
Buddhistické hledisko chápe funkci práce přinejmenším
jako trojitou:
1) práce umožňuje člověku využít a rozvíjet vlastní
schopnosti.
2) práce pomáhá v duchovní cestě překonáváním
egocentrismu tím, že člověk pracuje na společném díle.
3) práce vytváří zboží a služby, které jsou zdrojem
příjmů, nezbytných pro vlastní existenci.
Buddhisté vidí podstatu civilizace nikoliv v rozmnožování
potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování lidské
povahy. Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném
důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků,
požehnáním. Materialista se zajímá o zboží, buddhista
se zajímá o osvobození. Buddhismus je ale velmi
tolerantní světonázor a není proti fyzickému blahobytu.
Není to bohatství, co stojí v cestě osvobození, ale
připoutanost k tomuto bohatství, není to potěšení z
příjemných věcí, ale touha po nich, co brání lidem být
šťastní a svobodní.
Moderní ekonom je zvyklý měřit životní úroveň množstvím
roční spotřeby: věří, že ten, kdo spotřebuje více, je i
šťastnější. Buddhistický ekonom by rád dosáhl
maximálního blahobytu s minimální spotřebou: ví, že čím
méně času člověk spotřebuje například na výrobu a
tvorbu oděvu, tím více času zbude na tvůrčí činnosti a
zábavu. Z jeho hlediska je např. oděvní návrhářství,
nesmyslný. Moderní ekonomika považuje spotřebu za cíl
a výrobní činitele – půdu, práci, kapitál – za prostředky.
Její svět je tedy plný tlaků, napětí. Ve světě buddhismu
lidé uspokojují své potřeby v té nejskromnější míře, a tak
neohrožují jiné: činí dobro. Vyrábí se z místních zdrojů
pro místní potřeby. Zatímco západní ekonom se chlubí
tím, že dokáže na trh v Praze dovézt „lacinější“
brambory z Nového Zélandu a že pomeranče jsou
levnější než domácí jablka, pro buddhistu, který je
schopen vidět i vnější souvislosti (dopravní náklady a
jejich vliv na životní prostředí), je to neúspěch. Zatímco
západní ekonom ctí jen výsledky, a neohlíží se na to,
kolik nerostného bohatství vyplýtvá a živého zničí,
buddhista uctívá všechno živé i neživé: zvířata, stromy,
krajinu.
Jak by asi zněla parafráze Buddhových čtyř pravd
o utrpení dnes, kdy už ledacos o člověku a jeho
způsobech vnímání a příčinách utrpení víme, a
pro pokročilé (a znalé zjištění současných
neurověd), protože řada lidí už mezitím dosáhla
osvícení, a ještě víc jich dnes, protože se o tom
všeobecně ví, pravidelně medituje nebo
dokonce v některých centrech usiluje o dosažení
osvícení? Třeba takto:
Existuje štěstí, zdraví a pohoda. Existují podmínky
štěstí, zdraví a pohody. Existuje možnost
dosažení štěstí zdraví a pohody. Existují metody
dosažení štěstí, zdraví a pohody.
Podmínky k dosažení a dosahování štěstí, zdraví
a pohody jsou už známy: šťastné těhotenství
v dostatku lásky a (nijak nekontaminované)
potravy, přirozený nejlépe orgasmický porod a
další rok nepřetržité péče milující a hormonálně
ustálené mateřské lásky, a další roky jen ve
chvále a lásce (aby se tak vytvořil dokonale
ustálená struktura základních, v tomto případě
nanejvýš pozitivních emocí na celý život). S tím
souvisí i škola hrou a práce jako koníček.
Jak ukončit utrpení a nastolit nejlépe permanentní
štěstí, zdraví a pohodu? Například naprostým
odstraněním všech příčin dnes tak běžného
utrpení: tedy např. zrušení institucionalizace a
mužské dominance porodů, informováním všech
dívek a mladých žen o možnostech a metodách,
jak dosáhnout štěstí, zdraví a pohody jejich dětí,
výchovou nových typů asistentů a pomocníků
(tedy ne učitelů), změnou (daňových, sociálních
a důchodových) postojů společnosti k mateřství,
výchovou dalších generací ale i generaci
prarodičů, kteří jsou také součástí rodiny.
Jak krásně by zněla parafráze jedné Buddhovy
řeči: Jaká je, občané, ušlechtilá pravda o štěstí,
zdraví a pohodě? Zrození může být orgasmické
a plné štěstí, nemoc ve svých počátcích může
být jen špatná písnička, kterou bude možno
„doladit“ pouhou písničkou, smrt bude
nádherným společenským a rodinným rituálem
na konci toho nejšťastnějšího období života
každého člověka, tedy důchodu, bolest bude
vítaná zkušenost na cestě k prohlubování umění
být šťastný, a zdravě porozený a vychovaný
člověk prostě nebude toužit po tom, co
nepotřebuje, a tak nebude ani zklamán, když
toho ihned nedosáhne.
IV. Západní duchovnost je těžší
Hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě
od Východu, je – kromě silného důrazu na
individualismus – právě vysoká míra neurózy pramenící
z dětských traumat. Společenství kolem asijských
ášramů a chrámů totiž stále představuje mnohem
tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a
rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se
právě dědictví dětských zranění stává často hlavním
vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího
přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v
únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke
guru v projekci ideálního otce, služba druhým v
patologické naplňování role oběti. Většina našeho
utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství“
Rob Preece.
Zatímco Zápaďan se už jen pokusy o návrat do
stavu bez traumat hodně vyčerpá a spustit se na
dno žumpy se vlastně bojí, Ind může na cestě
k poznání sebe sama rovnou vesele začít.
Zatímco Zápaďan je často schopen maximálně
jen nějaké povrchní terapie nebo hry na pobyt
v ášramu, ale ve skutečnosti se poznání sebe
sama vlastně bojí, protože by se musel brodit v
traumatech, Ind se pochybami o sobě hlavně
díky přirozenému porodu a bezpodmínečnému
přijetí svou rodinou nezabývá.
Proto je cesta Zápaďana k duchovnosti a osvícení
tak pracná a proto na ní nefungují formálně
převzaté a navíc špatně přeložené instrukce
asijských učitelů. Proto je většina těch, kteří se
uspěchaně vydají k osvícení na Západě většinou
jen na základě četby a se zkřivenými zády
nakonec neúspěšná: zradí je netrénované tělo a
nevyčištěná mysl. Ego navíc snadno zinscenuje
další a další makya (iluze) náboženského či
jinak mystického zážitku – ale je to zase jen
výplod mozku, ne metoda a způsob, jak
dominantní programy mozku překonat a tím pak
i přeprogramovat. Také proto jsou západní
terapie spíš módní než efektivní a prakticky
končí se smrtí svého zakladatele.
Duchovnost (a její praxe) by už dnes měla být a
bude stále běžnější a přinese tak štěstí zdraví
pohodu nejen jednotlivcům, ale i společnostem.
A duchovní lidé jsou, jak už dnes prokazatelně
víme, šťastnější, zdravější a pohodovější (ale
také ekologičtější), než ti současní, kteří jsou na
samém počátku zjištění, že existuje utrpení,
příčiny utrpení, možnost ukončení utrpení a
metody, vedoucí k ukončení utrpení.
V. Hudba je, stejně jako
duchovnost, lék
Každá buňka zpívá
Profesor chemie na Kalifornské univerzitě James
Gimzewski a jeho aspirant Andrew Pelling se začali
zabývat otázkou, že pokud buňky vibrují, vydávají zvuk.
Jak by jej šlo zesílit pro lidský sluch? Gimzewskému
pomohly zkušenosti s nanotechnologiemi. Vytvořil
jakousi supermoderní gramofonovou nanopřenosku, jejíž
jehla odhalila, že buňky vydávají zvuk o frekvenci 1 kHz
a amplituda vibrací buněčné stěny dosahuje 6
nanometrů. Supersilný mikroskop AFM výzkumníkům
umožnil získat výsledky, které jsou po zpracování
počítačem slyšitelné lidským uším.
Nemocné buňky „zní“ odlišně než zdravé a „každá buňka
zpívá“.
Alikvotní zpěv
Zatímco tibetští mniši a mongolští či tuvanští šamani a
zpěváci zpívali a zpívají jí jen základní variantu
alikvotních tónů, David Hykes pokračoval
v experimentech a hledání a dnes dokáže zazpívat šest
základních druhů tohoto zpěvu. Zaprvé, zpívá jeden
stále stejně vysoký základní tón a nad ním vytváří, jeden
stále stejný alikvotní tón. Zadruhé, nad základním
stejným tónem může vytvářet alikvotní tóny o různých
výškách (většinou tón přeskakuje v pentatonické řadě).
Zatřetí, poměr základní tón plus alikvotní tón zůstává
stejný, ale hlas Hykese stoupá nebo klesá. Začtvrté,
zatímco základní tón může klesat a stoupat, alikvotní tón
zůstává stále stejný. Za páté, oba tóny, základní i
alikvotní, proti sobě stoupají nebo klesají. Za šesté, pod
základním tónem vytváří zpěvák velmi nízké
subharmonické tóny, tedy ne násobky, ale dělence
základní frekvence, jakési alikvoty směřující na
pomyslné frekvenční řadě směrem dolů, ke stále nižším
tónům.
Alikvotní vesmír
„V tom nejvšeobecnějším smyslu jsou alikvoty (harmonické tóny)
základem Přírody a měly by být, nebo se stát, základem všech teorií
evoluce. Je-li život krystalizovaná forma světla, také musí být „cestou“
stále koherentnější. A z téhle perspektivy by pak i pohyb v prostoru měl
být považován za první zákon evoluce, protože vede život ke stále
větší efektivitě, mobilitě, rovnováze, inteligenci a nakonec i hlubšímu
vědomí. Richard Merrick
Kymatika (hlas)
VI. Kvantové souvislosti
(vesmír jako velké Ách)
Když světlo opouští svůj zdroj ve spektru směsi
elektromagnetického záření, postupem času se
stává stále koherentnější (a harmoničtější, ve
smyslu alikvotnější). Ty neharmonické
(nekvalitní) frekvence jsou postupně odfiltrovány,
a zůstanou jen ty harmonické (jen alikvoty). Čím
dále vlny cestují, tím jsou čistší. Podobně fungují
lasery. Je-li život krystalizovaná forma světla,
také musí být „cestou“ stále koherentnější. A
z téhle perspektivy by pak i pohyb v prostoru měl
být považován za první zákon evoluce, protože
vede život ke stále větší efektivitě, mobilitě,
rovnováze, inteligenci a nakonec i hlubšímu
vědomí. Richard Merrick
Kvantový fyzik Evan Hartus Walker naznačuje, že
náš mozek může fungovat jako kvantový vysílač
a přijímač, s myšlenkami pod vlivem nelokálních kvantových efektů. Tělo a mozek tak
mohou být jakýmisi alikvoty jako všechno ostatní
ve vesmíru, a naše mysl tak může rezonovat
v prostoročasu.
Naprostou revolucí v konstrukci počítačů by mělo
být uvedení kvantových počítačů do praxe.
Vědeckému týmu pod vedením Jeremyho
O'Briena, ředitele britského Centra pro
kvantovou fotoniku, se totiž podařilo vyvinout
kvantový čip pracující na bázi fotonů. Využití by
měl najít hlavně u zpracování obrovského
množství dat. Data jsou totiž zpracovávána
podle pravidel kvantové fyziky, která umožňuje
jednotlivým subatomickým částicím být na
několika místech ve stejný čas.
Hameroffův (a Penrosův) model vědomí a hmoty
naznačuje, že to něco tajemného, co dává
vzniknout hmotě a mysli, je možná věcí
kvantově prostoročasové geometrie. Ve védické
tradici se jí říká Brahman, ale jinde je známa
spíše jako duch, kosmos… naše realita tak
může být fundamentálně duchovní. Duchovnost,
spiritualita, by se tedy měla seriózně vědecky
zkoumat. Důsledkem tohoto modelu jsou podle
nich také tři podstatná zjištění: propojenost
všech bytostí ve vesmíru (pamatujete, jedna
částice může být na dvou místech současně a
obě se záhadně ovlivňují), zadruhé jakási
božská moudrost všeho, kosmická vize,
ovlivňující i naše rozhodnutí, tedy v samých
základech prostoročasu zabudovaná spiritualita,
a nakonec i možnost, že vědomí po smrti někde
nějak, i když přeorganizováno, přežívá.
Hameroffova a Penrosova hypotéza vzbudila mezi
kvantovými fyziky značný rozruch, a italská astrofyzička
z Padovy, Paola Zizziová ji zkoušela ověřit pomocí
složitých výpočtů v simulaci, co se dělo v prvních
triliontinách Velkého třesku, tedy vniku našeho vesmíru.
Její práce nese titul Vznikající vědomí: od raného
vesmíru k naší mysli, a navrhuje v ní hypotézu, že náš
vesmír vznikl v rámci jednoho kosmického okamžiku
vědomí. Téhle teorii se v návaznosti na Velký třesk (Big
bang) začalo říkat Big Wow (Velké Ách). Jinými slovy,
celý vesmír může být jistý druh kvantové superpozice, ve
které potenciálně existují velké počty vesmírů. Na konci
velkého třesku nastal okamžik pro stejný kvantový
kolaps (přeskok), ke kterým dochází v našem mozku
v každém okamžiku vědomí. To tedy znamená, že lidské
vědomí by mohlo být mikrokosmickým okamžikem
vesmírného vědomí, a tedy že my lidé jsme všichni
součástí kosmického vědomí, které proniká celým
vesmírem. Wow! Ale tohle je přesně to, o čem mluví a
píší mystikové všech věků! Jak dole, tak nahoře…
Jsme zmateni rozumem a nefungujeme, protože jsme:
Poškozeni těhotenstvím, porodem a výchovou
Staženi strachem a zbaveni svobody myšlení
Uvězněni ve světě matrixu ega a spotřeby
Zbrainwashingováni předchozími generacemi materialistů
Problém je sám pojem problém a negativní naladění
V zadání člověka je ale potenciál k probuzení (z iluzí)
Každý novorozenec se může stát buddhou
Mantra pozitivního softwaru buduje nový hardware
Péče o druhé pomáhá realizovat Jedno
Láska je návrat k principu vědomého a vyladěného vesmíru:
Život je a může být Radost
Není cesta k radosti (lásce, štěstí, moudrosti),
radost (láska, štěstí moudrost) je Cesta
Descargar

Jak jsme zmateni rozumem